Domluvili jsme se s Radkou Jindrákovou z Brzáneckých vinohradů, že bychom spolu s dalšími mohli vyhnat z těla přebytečné vánoční zásoby a vyrazit pokořit hrad Hazmburk. Jelikož socializace je nutná, rozhodli jsme se, že auta zůstanou v Roudnici na nádraží, teda to naše, ostatní dojeli či došli pěšky na nádraží do Roudnice. Sraz byl v 11 hodin u pokladen. Dorazili jsme s jazykem na vestě, jelikož cesta od nás byla značně umrzlá a tak jedině po dálnici se dalo jet rychleji. Ale všechno jsme stihli a po zakoupení jízdenky pro Dantýska jsme šli k vlaku. Nasadili jsme Dantesovi košík, žádný problém a po třech schůdkách vyskočili do vlaku. Našlo se pár míst pohromadě a tak každá výprava měla svoje čtyřsedadlo a pro ostatní jsme byli menší atrakce. Jeli jsme do Lovosic, kde jsme přestoupili do lokálky směrem do Třebenic. V Lovosicích k nám přistoupila Radka Chmelinová, naše chovatelka i s Dantýskovo sestřičkou Drew Marry. Merča hned Dantesovi ukázala, jaká je to hlídačka paničky a tak si Dantes ani nečuchnul. Po vystoupení v Třebenicích jsme se všichni na nádraží vyfotili,abychom věděli jak jsme vypadali před pochodem a mohli pak srovnávat jak to bude vypadat při návratu. Prošli jsme Třebenice a už jsme v mlze a v dálce viděli hrad Hazmburk. Po cestě jsme hledali červenou značku, ptali se místních lidí a ti když poradili, tak už jsme konečně našli ten pořádný směr na hrad. Pod hradem jsme viděli nápis, dnes hrad uzavřen, ale jako správní badatelé, museli jsme se jít až nahoru přesvědčit, jestli si z nás hradní páni nestřílejí. Nestříleli. Hrad byl uzavřen a tak jsme se alespoň občerstvili každý z vlastních zásob a dokonce nám vedoucí výpravy rozdal vitamíny v podobě moc dobrých žlutých jablek. Hafani dostali piškoty a to byste koukali,jak vedoucího výpravy poslouchali na slovo, nespustili s něho oči. Piškoty holt dělají divy. Pak jsme se dali na pochod zpět. Jelikož z kopce nám to šlo líp než do kopce, přidali jsme do kroku a záhy jsme se lehce ztratili. No my nejdříve mysleli, že jdeme správně a hodně vpředu, ale zvonivý mobil v kapse a na druhém konci vedoucí výpravy udivení, kam jsme se poděli, nás přesvědčili, že nic se nemá uspěchat a tak jsme se vrátili honem kus zpět. Poté jsme se dozvěděli, že naše kroky vedly na druhou stranu než měly. Po šťastném shledání se zbytkem výpravy jsme pokračovali zpět na nádraží. Venku už docela slušně sněžilo a tak se ze psů pomalu stávali polárníci a z nás také. Najednou si Merča spletla pole se závodní dráhou na sprint a začala pronásledovat zajíce. Po chvíli se vrátila zpět a my jsme se mohli jen domýšlet, jestli z nedostatku sil na běh či ze strachu z hubování paničky. Dantes pro jistotu čekal zalehlý v poli a čekal na hříšnici, kterou po návratu ke skupině pořádně vyštěkal. Poté jsme ještě zašli na trochu toho teplého čaje do místní hospůdky a Dantes okamžitě ulehnul pod stůl a hodil si dost hlasitého šlofíka. Po 20 min.byl zase plný elánu a když jsme opět byli na sněhu ani jsem nepotřebovala sáňky, jak jsem ve sněhu rychle jela za jeho rozparáděným a zasněženým úprkem směrem na nádraží. Ale jinak celkem šlape u nohy, takže se domnívám, že měl strach, aby nám ten vlak neujel. Pak už cesta probíhala celkem v pohodě, dokonce v rychlíku jsme byli s vedoucími výpravy a jejich Bee-Bee a Taruškou a tak Dantes ležící mezi dveřmi kupé vpustil dovnitř jen odvážnou paní průvodčí. V Roudnici jsme se rozloučili se všemi účastníky pochodu a když jsme ve sněhu našli to naše autíčko, vyrazili jsme k domovu. Výlet se nám moc líbil a děkujeme tímto organizátorce a všem za moc prima den. |