Byla sobota 29.7.2006 a já jsem vyrazil s paničkou a páníčkem socializovat se do ruchu velkoměsta…Prahy. Nejdřív jsem jel autem a poprvé i v kufru…zkouška, jak se mi to bude líbit…líbilo a to náramně, dokonce jsem si i trochu schrupnul. Jako bych tušil, že se mi to bude hodit. Nechali jsme autíčko na Masarykově nádraží a vydali se na cestu. Panička mi nasadila na čumák košík, měl jsem ho poprvé v životě a tak jsem dal dost jasně najevo, že tu drátěnou masku nechci. Neuspěl jsem, panička řekla, že musím být hodný a že je potřeba tu hrůzu mít. Rezignoval jsem. Nakonec se to dalo vydržet a doufal jsem, že si to panička brzo rozmyslí. Koupili jsme jízdenky, sámo že i jednu pro mě a už jsme si to šinuli do metra. Jejda, co že to tu jezdí za schody, řekl jsem si, ale když panička šla v klidu, co bych nešel já. Tak jsem zvládl úplně v pohodě první eskalátory v životě a než jsem se stačil rozkoukat po tunelu, už tu bylo metro a v něm spousta lidí. Ti mi však vůbec nevadí a tak jsme hledali dveře, kam bychom se vešli. Hurá, jsem uvnitř a koukám jak puk. Sedl jsem si, jak poručila panička a vlak se rozjel. Nejdřív bylo venku světlo, potom tma, ale jelikož se nebojím, seděl jsem v klidu u nohou svých miláčků. Najednou se ozvalo „Dantes jdeme „ a tak jsem rychle vystoupil na perón. Pak jsem si vyzkoušel další a další eskalátory a najednou jsem byl zase venku. Byla to Národní třída, všude plno lidí, říkal jsem si, jestli se všichni tak socializují jako já, každý druhý měl na krku foťák a štěbetali řečí, které jsem moc nerozuměl. Kde se vzala, tu se vzala podivná to věc, přijelo to po kolejích a zvonilo to. Najednou jsme po schodech byli uvnitř a já jsem si poslušně sednul a čekal co se bude dít. Tramvaj s námi trochu drncala, ale já jsem zůstával klidný. Jeli jsme jen chvilinku a pak hopky, dupky ven a víte co následovalo ? Panička mi sundala drátěnou masku a já jsem poděkoval štěkotem. Pak jsem se prošel po Karlově mostě, opět bylo plno, a tak jsem procházel skupinkami lidí, očuchával místní malíře a muzikanty a moc se mi tu líbilo. Viděl jsem ve Vltavě kapry, kačeny a labuť, ta byla obzvlášť krásná, ale hlavně jsem jí záviděl, že mohla být ve vodě. Cesta vedla po nábřeží, pak jsme se dali směrem na Václavské nám., kde jsme viděli veliké sochy a opět veliké davy lidí. Počasí bylo celkem fajn, bylo pod mrakem, nepršelo, ale hlavně nebylo takové vedro jako v minulých dnech, teploměr ukazoval příjemných 27 stupňů. Dostali jsme se až k Vltavě u ostrova Štvanice, koukali jsme na parníky a pak jsme šli do parku na ostrově. Tady jsou tenisové kurty, ale žádný míček mi nikdo nehodil, škoda, byl bych dobrý nosič. Mohl jsem už běhat bez vodítka a tak jsem si to náramně užíval. To bych ale nebyl já, abych nepostrádal při svých procházkách vodu. A té tu v okolí bylo dost. Byl jsem rád, že panička s páničkem tuto mojí zálibu vítají a mohl jsem vlítnout do Vltavy. Byly tam sice velké kameny, ale já šikula jsem si i s tímto problémem poradil a skákal jsem jak pominutý. Dokonce panička měla strach, abych se nerozhodl přeplavat Vltavu na druhý břeh, kde je Holešovická tržnice a plno dobrot. To bych jim ale neudělal. Na obloze nás už strašila bouřka a tak jsme se rychle dali na zpáteční cestu k autíčku. Tam jsem si pak lehl opět do kufru a celou cestu domů jsem spinkal jako batole. Zapomněl jsem Vám říct, že jsem samozřejmě celý den poslušně papkal granulky a dodržoval pitný režim. Procházka po Praze se mi moc líbila a doufám, že si to brzo zopakujeme. A co na to moji miláčkové….? Byl jsem moc pochválen, jaký jsem byl vzorný a poslušný .
|