DOVOLENÁ V KRKONOŠÍCH

 25.7.2009 – 01.08.2009

  Letos jsme opět vyrazili do našich milovaných Krkonoš. Ubytování jsme měli zajištěné na hotelu Oddech (www.hoteloddech.cz), který se nachází na pomezí mezi Černou horou a Sněžkou. Komfort, který se nám naskytl nás mile potěšil, že vše co je nabízené, je i uskutečnitelné. Takže na nás čekaly 2 dvoulůžkové pokoje se soc. zařízením, vše krásně a vkusně vybavené. Majitelé hotelu manželé Havránkovi nás mile přivítali, jejich černý jezevčík Arnošt též, byli jsme hned upozorněni, když paní Havránková nahlédla do dokladů, že volání „Arnošte“ bude v hotelu povětšinou slyšet častěji J a už na nás čekala první večeře. Vše proběhlo bez problémů, čočková polévka a řízek s bramborem a zákusek nám moc chutnal. Vývojem dalších událostí nyní mohu říct, že mě jen chvíli. Jediným nedostatkem bylo, že nešel proud, jelikož čtvrteční bouřka a vichr vzali s sebou i pár drátů v okolí. Nicméně pozdě večer proud zapnuli a my mohli spokojeně ulehnout. No já jen na pár hodin. O půlnoci se začal hlásit můj žlučník, potvora bolel a bolel a snažil se z mého těla vypudit vše co tam našel. Tudíž první dokonalé seznámení na hotelu jsem měla s WC. Po dvou hodinách úporného „volání do Kanady“ to manžel nevydržel a na mé stálé odmítání, že lékař není nutný, zvednul mobil a zavolal mi rychlou záchranku. Po pár telefonátech s dispečinkem, kde se ten marod vlastně nachází a proč tak vysoko, jsem se v 2,30h dočkala houkačky. Záchranáři byli milí, nicméně neoblomní, že na moje tvrzení, že nějaká injekce pomůže, mě naložili do sanity a upalovali se mnou do Trutnova. Tam jsem svým příjezdem vzbudila pár lékařů a sester, udělali mi vše potřebné, hlavně mi dali kapačku s léky a já najednou cítila úlevu od bolestí. Uff, a pak když jsem slyšela slova lékařky, že mě sanita odveze zpět na hotel i s kanylou v ruce a dopol. že mě  chtějí vidět znova, se mi totálně ulevilo. Uznejte, začínala mi dovolená a rozhodně jsem jí nechtěla trávit v nemocnici. Pak už zbyteček noci probíhal v klidu a bez bolestí. Dopol. jsme  museli do Trutnova znova, kontrola proběhla dobře, nechali si tam trochu mé krve a já mohla slíbit, že budu držet dietu a klidový režim. Dietu jsem držela, klid už o trochu míň. Odpol. jsem v rámci pohybu s celou rodinkou došla až na Černou horu (celkem 6km), kde si všichni dali něco dobrého k snědku, já jen suchar. Odměnou nám byl krásný výhled do Krkonoš. Dantík běhal po celou dobu na volno, jen občas pocítil vodítko, to když se někdo zrovna pohyboval okolo, byli jsme si vědomi, že 1 zóna KRNAPu  volné pobíhání nedovoluje. V pondělí jsme hned ráno za oknem zahlédli modro a slunečno a tak ihned po snídani jsme vyrazili s cílem Luční bouda. Vzdálenost tam 10 km. Cesta ubíhala v klidu a pohodě, příroda nám ukazovala své krásy a i zvířátka se na nás přišla podívat. Takže jsme potkali srnky, zajíce, krávy a kozy. Dantes poslušně chodil jen po vyznačených cestách, na louky ani do lesa neodbíhal a tak jsme mohli i míjet další turisty. Po cestě jsme došli na Chatu na rozcestí, pak Výrovka , Památník obětem hor a nakonec Luční bouda. Tam se pečou výborné borůvkové koláče, přeclíky a záviny. Mají tam vlastní pekárnu. Na skok jsme koukli i do Polska a pak už nás čekala cesta zpět. Nádherně strávený den. Úterý bylo naším třetím dnem na horách a jak praví nepsané pravidlo, třetí den se odpočívá. Počasí nám to také zařídilo, aby nám to nebylo líto a celé dopol. pršelo. Odpol. na nás začalo vykukovat sluníčko a vytáhlo nás do nedalekého okolí.  Na středu jsme si domluvili setkání s naší dosud jen internetovou kamarádkou Martinou a její zlaťandou Goldii. Ve Špindlerově mlýně jsme na parkovišti nechali auto a původně autobusem, že vyjedeme na Špindlerovku. Čekání na bus nám přineslo nabídku na taxislužbu dodávkou za stejnou cenu (50,-Kč /osoba), hafíci zadarmo…no neodolali jsme. Špindlerovka nás uvítala asi za 15 min. Modro nad hlavou, milé setkání, nic nebránilo v tom vyrazit k cíli…tentokrát Prameny Labe. Nejdříve nás uvítala Petrova bouda, bohužel zavřená, to je častý obrázek letošních Krkonoš, nejsou turisti a zákazníci.  Poté jsme vyrazili směr polský vrh Violík a odtamtud na Prameny Labe.

Viděli jsme krásné Dívčí a Mužské kameny, Sněžné jámy a nakonec i Prameny Labe. Po cestě jsme hodně fotili, v naší fotogalerii najdete vše důležité z naší túry. Poté jsme si dali občerstvení na Labské boudě a po modré značce směr Špindlerův mlýn. Nemůžu se nezmínit, jaký krásný zážitek si z této túry opět odnáším já….u Medvědí boudy jsme s Martinou uviděly jezírko a jelikož máme obě dvě psiska vodomilná, napadlo nás, že je necháme proplavat. Já jsem měla Dantíka na vodítku, sama nevím, proč jsem ho neodepla a  na kraji jezírka řekla hop. Myslela jsem si, že Dantík skočí do vody u břehu, leč hop znamená v podání Dantíka do dálky a tak vodítko nakrátko vykonalo své. Po skoku psa, jsem do vody vletěla i já. Takže až po krk ve vodě, jsem na terase Mědvědí boudy vzbudila zasloužený rozruch. Ozýval se nejen smích, ale i potlesk na otevřené scéně. Asi to bylo způsobeno i tím, že jsem po výlezu z jezírka neztratila úsměv na rtech a místo nadávání na psa, jsem ho ještě pochválila, jak si pěkně zaplaval. No jo , pejskař, co by pro psa neudělal, že…dokonce i prát nastojato jsem se naučila. Jeden z hostů na terase k nám pak přišel a sdělil, že má úplně stejnou plavou fenku hovawarta, jako je Dantes a že oceňuje co vše jsem pro psa schopná udělat. Bylo to milé setkání. Cesta zpět do Špindlerova mlýna byla doprovázená mým šploucháním v botech a smíchem celé turistické party. Domluvily jsme se, že určitě ještě společně někam vyrazíme, jistil to pátek. Ve čtvrtek jsme klukům na hotelu půjčili kola (50,- Kč na den) a vyrazili na Pomezní boudy, že si zase po delším čase projdeme oblíbenou a malebnou vesničku Malá Úpa. Počasí opět ukázkové, teplo, slunečno, modro. My dospěláci jsme šli s Dantíkem, který stejně povětšinou běhal na volno. Potkali jsme hlídacího „berňáka“, který ale vzal za vděk hlazením našeho páníčka a my jsme mezitím prošli v klidu a pohodě. Když je souhra celé smečky, to se to potom cestuje. U kostelíka jsme si dali místní specialitu…Krkonošské kyselo a Česnečku a vyrazili druhou stranou vesničky zpět. Nádherná příroda, klid..to je ten pravý balzám. V pátek jsme se domluvily s Martinou a jejím synem Tomášem a i Goldii, že nakonec uskutečníme dříve plánovaný výšlap na polská jezera Malý a Velký Staw. K Velkému  Stawu se nesmí, tudíž se spokojíme s Malým Stawem. Martina má prima kamaráda Radima, který byl tak ochotný a dovezl nás svým zásobovacím vozem rovnou na Luční boudu a ušetřil nám tím plno km. Ještě jednou moc děkujeme ! Cesta směřovala k „polské boudě“, kde dříve byla vojenská posádka a nyní se již dovnitř smí, toho využil náš páníček a vše prozkoumal. Poté jsme po modré značce vyrazili k jezeru. Cesta je hodně kamenitá, náročná na chůzi, ale vidina krásné přírody nás motivovala. Najednou se před námi otevřel neuvěřitelný pohled. Jezero, u něj chaloupka jak z pohádky. Člověk ani netušil, jak krásně je i v cizí zemi. Samozřejmě, že jsme museli naše hafíky nechat seznámit s vodou, ale jen malinko, je to chráněný vodní objekt, tak jen nakrajíček. Po delším kochání se, jsme vyrazili zpět k polské boudě a odtud Obřím dolem dolů do Pece pod Sněžkou. Tato cesta je hodně náročná, jak dolů, tak určitě i nahoru. Ale to, co člověk po cestě vidí za krásné úkazy přírody za tu námahu stojí. Smutný pohled na polomy, krásný pohled na Úpský vodopád, prozkoumání vodárny Trkač a nakonec i Kapličky v Obřím dole. Po cestě jsme pocítili i bolest kolenou, kotníků a všech svalů v těle. Musel na nás být opravdu legrační pohled, když jsme sestupovali schody, u každého kroku, uff, auu, no skoro jako důchodci na zájezdu. Konečnou tečku jsme učinili v Hospůdce pod Sněžkou, kde jsme si každý dal, na co jsme měli chuť. Holky horké maliny, kluci poháry, utopence a chleba se sádlem. Hafíci si hodili šlofíka a mohli jsme pak vyrazit dolů, do Pece pod Sněžkou. Tam už na Martinu a spol. čekal páníček, kterého momentálně skolila angína, jinak šlapal s námi. Viděli jsme v Peci i krásnou Bobovou dráhu, kterou ohlašoval zajímavý křik řítících se lidiček k cíli, ale taky krásnou nově vybudovanou přehradu, u které nám Martina sdělila, že je to koupaliště jejich Goldii. Bylo sedm hodin večer, na nás na hotelu do osmi  hodin čekala večeře, nedalo se nic dělat, museli jsme se rozloučit. Děkujeme moc Martině a spol. za všechno, za milou společnost, za prima setkání, za supr odvoz na hřebeny…. Všichni máme pocit, že se známe mnoho let a dělá nám to radost. Poté jsme vyšlapali kopec k parkovišti, kde jsme unavení, ale spokojení usedli do auta a odjeli zpět k hotelu. Byl to krásný konec naší dovolené v tomto kraji. V sobotu už jsme jen sbalili věci a hurá domů. Dantík se celou dovolenou choval přímo vzorně, ani jednou nebylo potřeba klepat ho za ušima a vše s ním probíhalo v pohodě a klidu. Musím se zmínit i o tom, že všem pejskařům zdejší ubytování i kraj moc doporučuji. Máme s ním jen ty nejlepší zkušenosti. A jak sami všichni dobře víte, není to zase až taková samozřejmost, ubytovat někde krom lidí i psa. Chvála paní Havránkové na chování Dantese nám udělala velkou radost, prý o něm na hotelu ani nevěděla. Pravda je, že tam ani jednou nezaštěkal. Určitě se do Krkonoš zase vypravíme……Celkem jsme našlapali 80 km.