Konečně jsme se dočkali, poslední letošní výstavní akcí byla pro nás Světová výstava psů (World Dog Show 2009 ) v Bratislavě. Přikládali jsme všemu velkou vážnost, neb taková výstava si to rozhodně zasloužila.  Takže co se týče organizace výstavy, byli jsme opravdu dost zklamáni. Očekávali jsme světovou úroveň ve všem, co se chovatelům a majitelům psů může nabídnout. Ale nestalo se tak. Takže začneme od začátku….

Na  cestu jsme se vydali něco málo po půlnoci z pátku na sobotu. Zařizování ubytování jsme sice zkoušeli, ale neměli jsme štěstí nebo jsme nechtěli dát za jednu noc obrovskou částku.  Měli jsme velké obavy, jak to bude na místě s parkováním, neb zařízení parkovací karty v posl. týdnech před výstavou byl doslova nadlidský výkon. A souhra s organizátory byla katastrofální. Do Bratislavy jsme dojeli ve 4hod, 15 min a nejdříve jsme tzv. sondovali prostředí ohledně parkovišť. Nebyli jsme sami, kdo to nenechal ráno jen tak, a bylo nás tam docela dost. Značky aut hlásily různé země, někdo už v autě spal, někdo se k tomu právě  chystal. Místní městská policie již byla také v pohotovosti, ale mýlka by byla, myslet si,že byli připraveni pomáhat a radit, jak nejlépe zaparkovat, spíš…jak si to vyřídit s neukázněnými řidiči a řešili odtahy aut. Sami jsme se byli přímo strážníků zeptat, kde nejlépe zaparkovat, neb karavany i auta stály i tam , kde značka hlásila odtah. Bylo nám řečeno, že jestli chceme odpol . nalézt auto tam, kde ho ráno necháme, ať stoprocentně jedeme na parkoviště. Pokutové bloky a mobilní telefon v ruce na odtahovou službu nás přesvědčil, že to myslí vážně. Nedalo se nic dělat, parkoviště A bylo jen na parkovací karty, řekl nám pořadatel, pokračujte dál. Jak jsme se posléze dozvěděli od jiných vystavovatelů, nebyla to rozhodně taková pravda. No nenechali jsme nic náhodě a zaparkovali 800m od výstaviště na parkovišti B.  Začalo pršet a tak cesta parkem v mokru a za tmy směrem k výstavišti byla opravdu skvělá. Ke kruhu jsme přišli okolo sedmé hodiny a Dantes nevypadal, že jde na výstavu ale že si zaběhal v lese. Opět jsme ocenili hovawartí samočisticí srst, neb jsme mu jen trochu pomohli s vysušením a vyčesáním a po bahně v chlupech nebylo za chvíli ani památky. Rozložili jsme náš základní tábor a už vidíme přicházet našeho kamaráda Vláďu, který má Coddyska Gora Monte. Ten měl to štěstí, že se mu podařilo zaparkovat na parkovišti A kousek od výstavní haly a tak mohl Coddysek odpočívat do posl. chvíle před vystavením. Došli jsme tedy společně pro katalog a trávili společně chvíle až do posuzování. Začali se u kruhu objevovat další hovawarti, lidé známí i neznámí. Nějak nám ten čas do 9,30 kdy se mělo začít vystavovat utekl docela dobře. Dantík odpočíval na dece, občas i zavřel očka. I když už byl čas dle katalogu, že by mělo posuzování začít, pan rozhodčí stále nebyl vidět. V kruhu byli jen pomocníci, kteří vydávali čísla pro vystavovatele. Až v 9,55 h se do kruhu přišoural starý pán. Opravdu přišoural, říkali jsme si, jestli je tohle pan rozhodčí, máme obavy, aby celé posuzování zvládnul. Opravdu, byl to pan Fischer Uwe.  Po úvodním seznámení s pomocníky začalo samotné posuzování. Jelikož měla třída dorostu a mladých svůj samostatný kruh, začínalo se u nás mezitřídou. Nastoupili psi a po prvotním prohlédnutí a zjištění věku psa začal běh. No 2 kolečka a stačí, jdeme posuzovat…..první pes….zuby, běh – rovinka, postoj a už se diktuje posudek a ….dává se listina a červená stužka….nooo říkali jsme si , to to pěkně začíná….Další pes…ten samý rituál, jen když se měl nechat prohlídnout „coby chlap“ lehce si odskočil, žádná agrese, jen se potřeboval pořádně postavit do postoje….najednou konec posuzování a diskvalifikace…..to už jsme kroutili hlavou snad všichni za kruhem. Ovšem v podobně „červeném“ (známka VD) duchu se začátek výstavy nesl i nadále. Nestačili jsme ani sledovat, co bylo důvodem a už tu bylo závěrečné pořadí. No asi pan rozhodčí potřeboval dohnat časový skluz, ale nálada za kruhem byla neradostná. Každý vystavovatel, ač má doma poličku s poháry a nástěnku s tituly, měl strach, jak to dopadne s ním samotným. Nebyli jsme výjimkou. Naše třída byla opravdu hodně obsazená, sešlo se nás v kruhu nakonec 17 z původně katalogově hlášených 20. Naskládat 17 psů dospělého věku těsně vedle sebe chce opravdu velkou dávku odvahy. Naštěstí se v kruhu nenašel žádný pes typu „ prudič“ a tak se úvodní běh  povedl. Pak se pak rozhodčí rozhodl, že třídu rozdělí na třetiny. První skupina….opět červený duch, to už ale byli v kruhu opravdu jinde hodně oceňovaní psi, tituly jim opravdu nechyběly a i přesto odcházeli se známkou VD. Přemýšleli jsme, proč se nelíbí. Důvody nebyly vůbec jasné, neb panu rozhodčímu nebylo skoro vůbec rozumět, žádná informovanost diváků, prostě jen z očí do očí a někdy ani to ne. Takže asi jen dvě modré stužky a přišla na řadu skupinka, ve které jsme byli i my. Moje vnitřní chvění bylo na velmi vysoké frekvenci, pomáhalo mi povzbuzování manžela i kamarádů, ať to dokážeme a tak nádech, výdech a už stojíme v kruhu. Snažila jsem se soustředit na Dantese, jeho postoj a mazlení se s ním, než abych koukala, jak dopadají právě posuzovaní. Ovšem i tak jsem viděla…VD,VD,…na řadu šel náš nevlastní bráška Coddys s Vláďou, drželi jsme mu strašně moc palce, rovinka v běhu se povedla, postoj přímo ukázkový, prohlídka zubů bez problémů, chvíle diktování, říkáme si supr, líbí se….a najednou v ruce pana rozhodčího vidíme červenou stužku….to snad néé, křičí mi to uvnitř, taková nespravedlnost, vždyť  na Coddýskovi nemohl nic najít. Byla uvnitř mě opravdu malá dušička. Na řadu šel náš výstavní spolubojovník Cyrol Bukový háj. Pozorujeme, úplně stejné předvedení jako u Coddýska, náš pocit je stejný a najednou…modrá stužka…huráááá, dokázali to. Nooo nyní je řada na nás…..snažíme  se ukázat všechno co umíme, zuby v pořádku, rovinka jedním směrem taky, zpátky  Dantesovi něco obrovsky zasmrdělo na čumáku, ano zacítila jsem dezinfekci, snaží se ten pach z čumáku packou sundat…omlouvám se, že tu rovinku zaběhneme ještě jednou, dostáváme povolení. Nyní už to bylo v pořádku. Čekali jsme, že si zaběhneme ještě kolečko v běhu, ale nestalo se tak. Stavíme se do postoje……posudek není skoro slyšet, spíš neslyšíme nic…..pro nás to trvalo neskutečně dlouho….a najednou z krabice se vytahuje stužka…modrááááá…huráááá…dokázali jsme to. Naše radost je obrovská, opravdu, protože získat jí bylo doposud opravdu v kruhu malý zázrak. Další čzn pes z Polska, který byl za námi dokázal to samé. Tím naše skupinka skončila, my jsme si šli užít pochvalu od manžela za kruh a na řadě byla skupinka poslední. I tam ovšem byly červené stužky více zastoupeny. Modrých opravdu jako šafránu.  Ještě stále nevěříme….. Najednou pomocnice rozhodčího hlásí čísla, která dostala V, aby nastoupila do kruhu. Hodně jsme prořídli, nakonec 9 šťastných. Pan rozhodčí dává povel….běžíme….tenhle běh byl pro nás už vlastně tím vítězným, neb uvnitř mám pocit, že lepší už to být nemůže. Pak do postoje a pan rozhodčí se rozhlíží, dělá si poznámky a najednou posílá pomocníka pro posudky. Napínavé jednání. Nejdřív odchází jeden, druhý,  třetí, čtvrtý a my až na pátém místě a dost, v kruhu zůstávají už jen 4 a to je o pořadí, došlo nám. Tak a tady naše cesta opravdu končí, dostáváme posudek, gratulaci od pana rozhodčího a opouštíme kruh. Jsme šťastní. Chválím Dantese, skáče mi do náruče a mě se klepou ruce, nohy…jo jo, jak někde napsala naše kamarádka…to je ta eufórie. Držíme palce Cyrolovi (Čiko) , který jako jediný Čech zůstal v bojích o umístění. Pan rozhodčí si ještě nechává Cyrola a dalšího psa běžet rovinku a je rozhodnuto. Plavý pes ze Slovenska je čtvrtý, Cyrol třetí…hurááá…gratulujeme !, druhý je pes z Maďarska a vyhrává opět pes z Maďarska. Fotografové mají nyní svojí práci, zvěčnit tyto hafany a i diváci, kteří se o tuto třídu opravdu zajímali, soudě podle toho kolik se jich sešlo za kruhem, činí to samé. Poté pozorujeme, jak dopadne třída pracovní, CACe a známku Výborný dostává pouze Atti z Hrabovských stájí na prvním místě, další dva VD a Chester Barte Prim , který je všude hodně úspěšný dokonce odchází se známkou D. To zděšení v očích přihlížejících je nepopsatelné. Nastupuje třída šampionů, 7 zástupců. I tady je viditelná nervozita jak to dopadne. Pravidlo  VD bohužel přetrvává i tady, i když né už v tak hojné míře. Vyhrává Uno Gasko Prim. Radost paní chovatelky i majitelky je obrovská. Nás těší to, že je to český hovawart. Nakonec si vyběhal i CACIBa a v konečném defilé i BOBa a stal se z něj Světový vítěz. Ještě chvíli pozorujeme boje fenek, ale to už se nám očí klíží, čeká nás dlouhá cesta domů a tak balíme náš výstavní tábor, loučíme se s kamarády, nadále držíme palce kamarádům, kteří ještě s fenkami bojují o umístění a odcházíme. Od rána bylo u našeho kruhu hodně rušno, neb vedle nás byl prostor , kde probíhalo MS v Obedience. A fandění fanoušků a  zájem  diváků byl obrovský.  Snažíme se nejbližších vchodem opustit halu, venku prší a my máme ještě na paměti, nechat si ten náš úspěch zapsat do PP. Ovšem dle katalogu sice víme, že Výstavní kancelář se nachází v hale D1, ovšem venku nikde žádná cedule, informovanost pořadatelů je nulová, nikdo nic neví. Naštěstí si nás všimnul pán, který u stánku konzumoval své jídlo, že už jsme bezradní a hledáme a hledáme. Ukázal nám cestu , no hrůza…všude tolik lidí, psů, tudy že máme projít. Nejdříve se nám to zdá nemožné, naštěstí jsme odvážní a vyrážíme. Dantes byl suprový, šel těsně u nohy, nikoho si nevšímal a jen koukal nahoru, co mu budu dávat za povely. Dokázali jsme i sejít po schodech, které byly mokré, plné lidí, tlačenice strašná, fakt strach jsem měla hlavně já. Manžel se raději uvolil, že půjde s Dantesem na déšť a já že se pokusím najít tu kancelář. Ještě že tak, neb jak jsem sama pocítila, ve třech by to nešlo. Beru si jen desky s PP a vyrážím. Cestou vidím, že  organizátoři třeba vůbec neřešili velikost plemen a k nim určenou velikost kruhů, protože kdybyste viděli, v jakém kruhu a s jakým zázemím pro vystavovatele se museli poprat třeba majitelé Bernských salaš. psů…to teda klobouk dolů. Doslova si seděli na hlavách, stáli na židlích, aby vůbec viděli dění v kruhu. Přes tenhle mumraj vystavujících a stánkařů jsem konečně našla místo, které jsem hledala. Fronta nebyla naštěstí tak dlouhá, nechávám zapsat výsledek do PP a najednou jsem si vzpomněla, že jsem chtěla nechat Dantesovi vystavit památeční diplom. Ouha, peníze zůstaly u páníčka. Při představě, že to budu muset absolvovat znova, jsem zkusila obměkčit pořadatele, zda-li by mi nevystavili diplom zdarma. Účtovali si za něj 3 Eura. To se nám stalo opravdu poprvé, všude jinde by to byla čest pro organizátory vystavit diplom, ovšem světová výstava je v tomhle směru opravdu „světová“ a „jedinečná“.  Bohužel jsem nepochodila. Nadechla jsem se zhluboka, abych jim tam nevynadala hned a odešla jsem. Cestu zpět jsem zvládla rychleji a už vidím kluky…a manžel na mě mává peněženkou. Jo jo i on si vzpomněl, že diplom na památku nemáme. Když já mám toho našeho chlupáče tak ráda, beru peněženku a vracím se zpět. Nyní jsem to proběhla rychlostí blesku, už jsem věděla, kudy to bude lepší a s míň lidmi. Diplom objednávám….paní píše jméno psa do počítače a najednou vyjíždí z tiskárny diplom. Fakt práce na 3 min., pořád mi leží v žaludku ty peníze. Ale co, památka je památka. Diplom je moc hezký. Nejsem sama, kdo dává najevo svou nespokojenost s tím, že musí za diplom platit. Pochopím vystavení šampionátu, prosím, to je i jinde, ale diplom ? Utíkám  ven, kde už zase docela dost prší a už opouštíme Inchebu a vyrážíme na 900m vzdálené parkoviště typu B. Opět plno lidí, psů a odjíždějících aut. Tohle opravdu organizátoři nezvládli, podle našeho názoru, by pro ně mělo být prvořadé, zajistit parkování pro vystavovatele co nejblíže k výstavišti a ostatní parkoviště nechat pro potřeby návštěvníků. Návštěvník nese pouze své osobní věci, ale vystavovatel ? My s našimi 2 židličkami a 2 batohy jsme nic, oproti těm, kteří musí tuto vzdálenost překonávat s klecemi velkými jak půl auta, s bagáží na týden atd. Uvědomil si tohle vůbec někdo? Hlavně, že všude jsme slyšeli, jak mají zkušenosti z minulých výstav. Tohle o tom nesvědčilo. Auto nacházíme tam , kde jsme ho ráno zanechali, platíme parkovací poplatek 10 Euro a vyrážíme domů. Po cestě v rádiu hlásí, že D1 opět nezklamala, že je tam vážná tragická dopravní nehoda a tak měníme směr na Svitavy. Když už se konečně blížíme k hradecké dálnici, rádio opět hlásí, že díky fotbalovým fanouškům z Polska, kteří se rozhodli u nás poprat je uzavřen jeden pruh na dálnici. Vidina toho, že budeme ještě za světla doma se rozplývá. Po cestě usínám únavou. Manžel nás v pořádku dovezl domů, bylo osm hodin večer a vítají nás naši synové. Mají radost z našeho  úspěchu, Dantík si zažívá gratulaci do kožíšku a já mám radost, že jsme to všechno ve zdraví a v pořádku přežili. Doufám, že to ani jednomu nevezme chuť vyrazit na další výstavu za hranice. Protože tohle byl opravdu zážitek. Děkuji Dantesovi, že to všechno vydržel, že byl tak hodný, manželovi, že nám byl velkou oporou a všem kamarádům za podporu a držení palců. Myslím, že český hovawart se opět za hranicemi neztratil.