Dnes ráno jsme stávali opravdu brzo. Myslím nejen já, ale i celá moje smečka. Chystali jsme se totiž poprvé na výstavu. A to hned klubovou. Naložili jsme vše potřebné do auta a vyrazili směrem do Milovic u Hořic, kde nám panička domluvila pobyt v kempu.
Cesta ubíhala v pohodě, občas jsme zastavili na vyvenčení a protažení a pak už jsme vjížděli velkou branou do kempu. Všude už bylo plno lidí i aut, ale hlavně pejsků. Vyzvedli jsme si klíče od chatičky, zaregistrovali jsme se na výstavu a šli hledat po kempu č.28. Našli jsme to hned, bylo to jen kousek za vodou. Teda šel jsem jen já s paničkou, ostatní se vezli v autíčku.
Po vyložení potřebných věcí jsem se šel „zkrášlovat“, trochu jsem se v kufru „pomačkal“ :-)) a tak panička chtěla, abych byl na první výstavě opravdu fešák. Já na to měl jiný názor, trochu jsem jí zlobil, když mi chtěla načesávat ocásek, ale pak jsem to vydržel a jí tím udělal velkou radost.
Nadešel čas, jít okouknout i kruh, ještě jsem v něm nikdy nebyl a tak panička chtěla, abych si to všechno očuchal a okouknul a na samotné výstavě se věnoval jen vystavování. Musím uznat, že to tam bylo opravdu zajímavé a „voňavé“ a tak jsem k tomu prozkoumávání přidal i přilehlou louku, na které se později udělovaly bonitace.
Netrpělivě jsem čekal i na svojí „klaku“ v podobě Arnyho a Ivči, ale ty se cestou z Beskyd někde zdrželi, nebo je někdo zdržel nevím, ale stále jsem je neviděl.
Pak to začalo. Nejdříve přišlo uvítání od předsedkyně výstavy a sdělení důležitých informací a potom už to všechno jelo jako po drátku. Nejdříve jsme nastoupili do kruhu, bylo nás tam celkem sedm, jelikož tam jako osmý chyběl můj brácha Denzell – Deny, který byl v té době nemocen a nemohl se tudíž výstavy zúčastnit. Poprvé jsem uviděl našeho rozhodčího – MVDr.Stanka, který byl povědomý mé paničce….zjistila totiž, že je to pan veterinář dobrmanky Asty, kterou měla moje smečka předtím, než jsem k nim přišel já. Takže jsme z něho byli vykulení oba. Začali jsme běhat v kruhu a já, jak je to mým zvykem, upaloval jak o závod, ale panička stále opakovala pomalu,ale já nedbal. Dneska vím, že to bylo špatně, takže slibuji, že příště už poběžím pomalu…..ale běh je přeci o rychlosti, né ?? No nic, tak jsem si tak upaloval a najednou jsem zjistil, že si nás pan rozhodčí vybral jako první k posouzení. Nastalo prohlédnutí zubů….mimochodem, to jsem zvládnul přímo bravurně, pan rozhodčí si chtěl na mé zoubky sáhnout sám, panička ani nedutala, jak se s touto novinkou vyrovnám, ale já jí nezklamal, nechal jsem si objet zuby fakt dokonale a tlamu jsem taky otevřel dokořán a tak pan rozhodčí našel vše co tam hledal. :-))
Pak jsem se postavil do výstavního postoje, kdo by se nepostavil, když mu panička drží pod krkem výstavní vodítko a chce ho vytáhnout snad až do nebe :-) a tak nám pan rozhodčí nadiktoval posudek, který nám až na maličkosti udělal radost. Samozřejmě tam nezapomněl upozornit, že mám na hřbetě srst otevřenou a že jsem se v běhu moc nepředvedl, ale jsem přece ještě dorostenec a tak se pokusím do příště něco s tím udělat. Udělil nám známku NADĚJNÁ a předal dám kokardu, bílou stužku a balíček od Eukanuby. Myslím, že na první výstavě jsem ostudu paničce neudělal a že bude mít chuť i náladu to se mnou zkusit znova. Ale jak jí znám, tak se do toho spolu opět pustíme.
Mezitím dorazila i Ivča s Arnym a tak jsem jim mohl vyprávět jaké to bylo. Pak jsme samozřejmě podporovali i další reprezentanty naší mateřské chovatelské stanice, u nás v dorostu stále ještě bojoval Dread a nakonec si odnesl supr druhé místo a hodnocení se známkou VELMI NADĚJNÝ - moc mu gratulujeme. Vedle v kruhu bojovala v dorostu moje ségra Merča a taky byla hooodně úspěšná, dostala VELMI NADĚJNOU – gratulujeme.
Po delším čase se na řadu dostala i mezitřída, ve které bojovali naši kamarádi Coddys, Candy a taky jejich bráška Dasty (Clements). Bylo to dlouhé čekání, ale nakonec se to vyplatilo, ze všech 14ti účastníků zbyli mezi prvními čtyřmi 3 zástupci Gora Monte. Naše chovatelka Radka za kruhovou páskou pomalu, ale jistě, jihla a v očích měla opravdu pyšný výraz. Takový úspěch čekal opravdu jen málokdo…teda my jsme o něm věděli, ale nechávali jsme si ho pro sebe, pro všechny případy.
Pak jsme vyrazili s Ivčou, jejím přítelem Zdeňkem a s Arnym na výlet na místní kopec Zvičina, kde byla moc hezká vyhlídka, taky tam byli pánové s takovým divným „čímsi“ nad hlavou. Běhali z kopce a když už to vypadalo, že doběhnou dolů do města, vznesli se do nebe. Pak si tam tak lítali na nebi a my jsme pokračovali na procházku po polích a lesích. Bylo nádherné a slunečné počasí a tak mužská část naší výpravy fotila a fotila.
Nadešel čas rozloučení, Ivča se Zdeňkem a s Arnym bohužel nemohli zůstat do neděle na náš svod a tak jsme si dali ahoj, my hafani pořádné Haf a rozjeli se zpět do kempu. Čekala nás náročná neděle a tak jsme spokojení a unavení uléhali, paníčci do postýlek a já na svojí deku uprostřed naší chatičky.
|
